na Blog.cz

Obývala původně pouze teplé oblasti Asie, Evropy a severní Afriky, ale jako průvodce člověka se rozšířila prakticky do celého světa. Dnes nechybí dokonce ani na výzkumných základnách v Antarktidě.

Pochází z Afriky a je dnes běžně chována jako laboratorní zvíře. Původně byla zbarvena tmavě šedohnědě až černě s téměř bílým břichem, dnes je chována většinou v krémovém zbarvení s červenýma očima nebo šedohnědá. Její chov se nelíší od ostatních laboratorních myší.

Se u nás chová poměrně krátce. Dosahuje velikosti menšího potkana a dá se chovat i ve větších skupinách. Vůči sobě jsou tyto statné myši velmi snášenlivé, což se bohužel nedá zcela říci o jejich vztahu k chovateli. Pokud se jim však budete věnovat od malička, dají se poměrně snadno ochočit. Přesto je lze doporučit pouze zkušenějším chovatelům, kteří rádi zvířátka pozorují.

Pochází z tropické Afriky. Vyskytuje se na savanách, v horských pralesích a i v bažinách. Žije většinou v malých společenstvech, jejichž základ tvoří rodina. Z rozkousané trávy a listí staví nadzemní kulovitá hnízda, mezi kterými udržuje upravené stezky. Velmi rychle běhá a dobře skáče, proto potřebuje prostornější terárium. V potravě vyžaduje kromě semen a ovoce také poměrně hodně hmyzu.

Řekne-li se laboratorní myš, většina lidí si automaticky představí bílou myš s červenýma očima. O tom, že už to dávno není pravda, ví snad téméř každý. Dlouhodobou domestikací bylo získáno kolem 300 mutací s nejrůznějším vybarvením i kvalitou srsti.

Obývá otevřené krajiny na severu Čech a Moravy. Souvislým lesním porostům se vyhýbá, dává přednost polním remízkům či sadům. Hodí se spíše pro pokročilé chovatele, protože je dosti plachá. Aktivní je většinou až ve večerních a nočních hodinách, takže ani její pozorování nebývá snadné. Přesto by si tato krásná myška zasloužila v chovech větší pozornost.

Jak již název napovídá, zvláštností tohoto druhu (a ještě několika příbuzných) jsou ploché bodliny, které myším vyrůstají na zádech. Obývají suché oblasti severní Afriky, Arabského poloostrova a Přední Asie. Samice rodí pouze 1-3 mláďata, která jsou však proti jiným druhům velmi dobře vyvinutá a hned od narození vidí a jsou schopná se samostatně pohybovat. Chováme-li je od malička, dají se celkem dobře ochočit.

Je velmi podobná dalším dvěma druhům myší, které žijí na našem území, a to myšici křovinné a myšici malooké. Žádný z těchto druhů se nesmí chytat za ocásek, což je jinak běžný způsob držení myší, protože velmi snadno svlékají z ocasu pokožku a ten jim pak upadne. Myšice velmi dobře šplhají, proto musí být terárium dobře utěsněné, aby nemohly uniknout. V potravě převládají semena a hmyz.

Zdroj: jedna knížka o myších, ale tu jsem si půjčila z knihovny a už jsem jí vrátila, takže nevím přesný název, ale bylo to něco jako Myš a já nebo Myš.

Myši jsou drobní hlodavci z čeledi myšovitých. Jejich nejznámějším zástupcem je kosmopolitně rozšířená myš domácí - na jedné straně oblíbené domácí zvířátko, na straně druhé hospodářský škůdce, vysoce nežádoucí nájemník v domě i hospodářských budovách a nepříjemný invazní druh (např. v Austrálii), který dokáže vyděsit k smrti nemalé procento ženské části lidské populace.

Myš domácí (Mus musculus), dříve obývala stepní a polopouštní oblasti Eurasie a severní Afriky, ale jako synantropní (tj.na člověka vázaný, ale divoce žijící druh) se rozšířila po celém světě. Dnes obývají myši domácí celý svět a díky své přizpůsobivosti, plodnosti a všežravosti vydrží i v extrémních podmínkách. Šlechtěním myši vznikli laboratorní bílé formy a dlouhodobá domestikace dala vzniknou přibližně 300 mutacím s nejrůznějším vybarvením i kvalitou srsti.

Myši jsou aktivní, podnikavá a především nesmírně zvědavá zvířata. Ve dne jsou klidnější a hodně spí, zatímco navečer a v noci se jejich aktivita stupňuje.

Myši jsou maximálně obratní šplhavci a většina také skvěle skáče. Hmotnost se pohybuje od 20 do 90 g ( samci jsou těžší než samice), normální teplota těla je 37,1 °C , srdeční frekvence je 480 - 740 min^-1, množství krve je 7,6 % tělesné hmotnosti, počet vrhů za rok 8-12.

Tak, povedlo se mi udělat klikací ikonku :-) Po dvou dnech zkoušení... Pokud si budete chtít cokoliv y mého blogu zkopírovt, tak můžete, ale jen s touto ikonkou na kterou se bude moc kliknout. Moje SBéčka si jí samoydřejmě můžou dát do menu, ale to je jejich věc... Podle mě je ta ikonka docela dobrá ne?

Ahoj, pokouším se už druhý den udělat klikací ikonu, ale vůbec mi to nejde. Chtěla bych tedy poprosit jestli by mi jí někdo z tohohle obrázku neudělal. Pokud ano tak písněte do komentů. Každému za to budu moc vděčná.

Křečky, myši, morčata a všechny ostatní hlodavce potkan ve svém okolí nestrpí a pokud k tomu dostane příležitost, tak je napadne, často i zabije. Proto je před potkanem dobře zabezpečte. A pozor, potkan dokáže neopatrného souseda pokousat i skrz mříže.

Psi se většinou s potkany snesou dobře. Pokud ale Váš pes honí všechno, co se pohne a zakousne každou kočku na kterou narazí, raději jej k potkanovi vůbec nedávejte. Potkan je sice šikovný a udatný bojovník, ale srážku s psímy tesáky by přežít nemusel. Sami dobře víte, co můžete od Vašeho psa čekat. Pozor si taky dávejte na tu "odpornou zelenou věc" - žárlivost. Budete-li potkanovi věnovat přílišnou pozornost, může i jinak neškodný pes potkana kousnout.
Většina potkanů nemá před psi absolutně žádný respekt a používá je, stejně jako vás, pouze jako "vyvýšeninu terénu", ze které se dá krásně pozorovat okolí. Naproti tomu, je-li pes příliš zvědavý a strká čumák tam, kam nemá, může také skončit s prokousnutým čenichem.

Tady už je soužití horší. Kočka je lovec a potkan je kořist. Tak to v přírodě funguje a tak to má většina koček i potkanů zafixováno. I když, sejde-li se odvážný potkan a zhýčkaná bytová kočka, může mít navrch potkan. Ale přesto kočku pokud možno vůbec nepouštějte do místnosti s potkany, protože i když máte potkana bezpečně zavřeného, někteří potkani mají z koček panickou hrůzu i přesto, že se s ní nikdy nesetkali a nemají s ní žádnou špatnou zkušenost.

Pokud jsou papoušci zavření v kleci, nic jim nehrozí. Pokud jsou puštění, mají křídla a dovedou se dostat i tam, kam se dosud žádný potkan nedostal (třeba na lustr). Potkani si ptáků většinou vůbec nevšímají, ptákům potkani většinou také nevadí, pokud nejsou uvnitř jejich klece. Raději ale neexperimentujte a nedávejte potkana do klece spolu s papoušky. V některých knihách se totiž uvádí, že potkan dokáže menšího ptáka zabít.

Pokud jsou tato zvířata zavřena v teráriích, kam by se potkan neměl mít jak dostat, nemělo by hrozit žádné nebezpečí. Jistě není nutno upozorňovat, že v přítomnosti dostatečně velkého hada se mění potkan v živé krmivo. Ale dávejte si pozor, pokud je had ještě příliš malý, je krátce po svléknutí, je nažraný nebo nemá zájem potkana sežrat, může se stát, že Vám potkan hada "ohlodá". (Bohužel to může skončit až smrtí hada)

Tak tady není co řešit. Dostane-li se potkan k akváriu, maximálně do něj spadne a po bleskovém vyhoupnutí se z vody vám zacáká půlku bytu. Akvárium potkan obvykle používá jen jako obrovskou misku s vodou nebo koupaliště. Moji potkani se nikdy nepokusili ulovit žádnou rybičku, i když i to se stát může. Malí vodní šneci neoopatrně vylezlí po stěně akvária až k hladině bývají často potkany sežráni. Jen, máte-li v akváriu pyraně - pozor na potkaní ocas ponořený ve vodě :))

Hmyz bývá stejně jako plazi bezpečně uzavřen. Pokud se dostane k potkanovi, stane se pravděpodobně zpestřením potkaního jídelníčku.

Pokud jsou potkani drženi zvlášť a tedy se "neznají", může dojít k vzájemné potyčce, která může mít až tragické následky (zvláště mezi dvěma dospělými samci). Pozor na spojení samce a samice. Když chtějí oba, jde to i přes mříže :))
Potkani chovaní dohromady a tedy na sebe zvyklí jsou společenská zvířata, která často vyhledávají tělesný kontakt s příslušníky své rasy. Máte-li v potkaní ubikaci více ne jednoho potkana, může si být jisti, že je dříve nebo později najdete na jedné hromadě v některém z úkrytů (a to i za předpokladu, že se podle všech fyzikálních zákonů do daného úkrytu nemohou všichni vejít:))

Před chvílí jsme se vrátili z koupačky. Byli jsme se koupat v rybníce jménem Pytlák. Je to tam fajn, ale bylo tam strašně moc lidí. Měli jsme tam se ségrou (její blog neleznete zde) nafukovacího delfína. Byla ohromná legrace. Asi ve čtvrtce rybníka byla takový schod, který byl vysoký jeden metr. Já jsem v klídku šla dobředu a najednou jsem se propadla. Mám takový dojem, že jsem vypila půlku rybníka. Ale to ještě není všechno. Pak jsem si tedy plavala spátky je schůdku a nevyměřila jsem to a rozrazlila jsem si koleno. No prostě, sranda, jako vždy (i když to koleno pořádně zabolelo :-)).  

Svědivost, potkan se intenzivně drbe, po zohrnutí srsti jsou patrné drobné pohybující se tečky nebo jsou na chlupech nalepeny drobné bílé hnidy.

Prvními příznaky bývá svědivost, potkani se intenzivněji drbou. Pri rozhrnutí srsti můžete vidět drobné žluté parazity. (Výskyt žlutooranžových šupin na kůži samců je normální jev a nemá s parazity nic společného). Výskyt vší se dá také poznat podle bílých vajíček (hnid) pevně přilepených na chlupech. Při silnějším napadení nebo u potkanů s oslabenou imunitou se mohou na kůži objevit zanícené ranky či stroupky, může dojít k mírnému vypadávání srsti a to nejčastěji na krku a na hřbetě.
Nejčastějším zdrojem nákazy je kontakt s nakaženým zvířetem, přenos je ale také možný například z podestýlky, či jiným materiálem, po kterém se pohybovala nakažená zvířata.
Léčba zamoření ektoparazity je celkem snadná - použít se dá například přípravek Diffuzil V, nebo Arpalit, účinný je také přípravek Ivomec, který se v tomto případě pouze kape za ucho či mezi lopatky, v případě ektoparazitů je zbytečné používat injekční aplikaci, která je ke zvířeti nešetrná. Léčbu je nutné opakovat, neboť většina přípravků zabíjí pouze dospělá stádia parazitů. V srsti však zůstává spousta vajíček. K úspěšnému zásahu je nutno rovněž vydensinfikovat klec.

Svědivost, vypadaná místa v srsti nebo výrazné strupy na uších, či červené stroupky nejčastěji na spodní straně hlavy a krku.

Svrab způsobuje zákožka svrabová, parazit, který si "vykousává" cestičky v kůži, proto nejsou pouhým okem vidět. Svrab se u potkanů vyskytuje ve dvou formách a to kožní a ušní formě.
Ušní forma se objevuje nejprve na ušních boltcích. Z počátku se jedná o malé puchýřky, zejména na okrajích boltce, postupně se mění v obrovské strupy. Pokud se léčba zanedbá, může dojít k nevratnému poškození, deformaci nebo až nekroze ušního boltce. Při velkém napadení se strupy objevují i na čumáku, na ocase, konci varlat a na nohách.
Kožní forma svrabu se u potkanů nejčastěji vyskytuje ve formě červených malých stroupků, potkan si stroupky škrábe až do krve. Potkani mívají stroupky nejčastěji pod krkem, později se rozšiřují i na tváře, za uši, na lopatky a na záda.
Léčba: při prvních příznacích u ušní formy svrabu postačí několikrát denně potřít vatovou tyčinkou namočenou v arpalitu a ouška v prstech promnout. Do cca 10-ti dnů by mělo být po problému. Toto je ale účinné vyloženě jen při prvních náznacích choroby. Ideálním řešením je použití přípravků Stronghold nebo Ivomec. Stronghold je šetrnější přípravek, který se dá použít i u březích samiček. Ivomec je agresivnější, u březích samic se nesmí používat a rovněž bych ho nepoužívala u hodně malých potkaních miminek. Stronghold se podává kápnutím přípravku mezi lopatky, Ivomec se při menším napadení tímto způsobem dá použít také. Pokud se ale počáteční léčba zanedbá, pak se problém nejčastěji řeší injekčním podáním přípravku Ivomec. Pokud je však napadení zákožkou svrabovou jen v malé míře, je lépe se injekčnímu podání antiparazitika vyhnout, protože je to zbytečná zátěž imunitního systému zvířete.
Přípravky Stronghold a Ivomec jsou k dostání jen u veterinárních lékařů. Zda se skutečně jedná o svrab může s určitostí potvrdit jen veterinář a to pomocí seškrabu (seškrábne se kousíček kůže, který se vyšetří pod mikroskopem). Zejména stroupky na krku a zádech mohou být totiž zapříčiněny i jinými faktory (alergie, roztoči apod.).

-Opar lysivý - plísňové onemocnění - původce nejčastěji z rodu Trichophytona Microsporum - nemoc se projeví výskytem holých míst na zádech a krku, kůže je zesílená, pokrytá krustami, chlupy na okraji lysých míst jsou křehké, bez lesku, jdou lehce vytrhnout.

-Otlaky na patách - v místě styku patní kosti s vnějším prostředím je kůže nejtenčí a velmi citlivá. Může proto docházet k otlačení a následnému zarudnutí. Léčba (respektive zmírnění) příznaků - kůže na patách by se měla udržovat vláčná, neměla by zůstávat suchá. Postižená místa se mohou mazat např. Dermazulenem (heřmánková mast určená k regeneraci kůže - cena cca 50,- Kč), jehož základem je lanolin (tuk z ovčí vlny); dále pak se dá použít bílý vosk a bílá vazelína (účinné látky: Guaiazulenum a Matriciriae etheroleum). Nožky se potkanovi potírají 2x denně. (Pokud do týdne nedojde ke zlepšení, obraťte se na svého veterináře)

-Někdy se může stát, že se mláďěti do rány po pupeční šňůře dostane infekce a pupek se zanítí. Pod kůží tak vznikne malá světlá boulička naplněná hnisem. Zbavíte s jí snadno, kůži na bouli propíchněte (nebo prořízněte - dle velikosti), obsah vymáčkněte a ránu vydesinfikujte.

-Zápal plic (ATB)
Nutná okamžitá návštěva veterináře, velmi závažné onemocnění, nebezpečí úhynu.

-Nachlazení, Zánět dýchacích cest, alergie, mykotické onemocnění.
U alergií - odstranit možné příčiny (nejčastěji nevhodná podestýlka).
-Zánět dýchacích cest - antibiotika.
-Nachlazení - odstranit možný zdroj průvanu, udržovat v pokoji stálou teplotu (ideálně 18-22°C), pestrá strava bohatá na vitamíny, lze podat čaj s medem
-Chronická respiratorní choroba potkanů - jednorázové přeléčení ATB, často se vrací...

Toto onemocnění, způsobené bakterií Mycoplasma pulmonis, se projevuje zánětem dýchacích cest či zápalem plic. Potkanovi vytéká z nozder a spojivkového vaku očí červenohnědá těkutina, někdy až hlenovité konzistence (občasný červenohnědý výtok je normální), výtok je někdy tak silný, že se zvíře nedokáže samo očistit a okolí nozder, případně i vnitřní strany předních tlapek jsou výtokem zbarveny do červenohněda, oči mohou být touto tekutinou až celé "zality". Zvíře frká, prská, při dýchání v klidu se ozvývá zvuk podobný "praskání bublinek". Bakterie může způsobit i postižení vnitřního a středního ucha, kdy se potkan pohybuje v kruhu. V pozdější fázi nemoci zvíře výrazně hubne, mají problémy s dýcháním, méně se pohybují a mají matnou, prořídlou a zježenou srst.
Mycoplasma poškozuje řasinky epitelu v dýchacích cestách, čímž vytváří vstupní bránu pro mikroorganismy - což zamená, že se nevíce projeví u zvířat se sníženou imunitou. Na rozvoji nemoci se výrazně podílí i kvalita prostředí - pokud je potkan v prostředí s vysokou koncentrací čpavku (nekvalitní podestýlka, nečištěné klece), může se nemoc výrazně zhoršit.
Bakterie se přenáší z matky na mláďě ihned po narození, je možný také transplacentární přenos (z matky na mláďata ještě před jejich narozením).
Horizontálně - tedy z jednoho potkana na druhého se nemoc šíří pomalu, podestýlkou, krmivem, vodou apod. by se nemoc šířit neměla.
Jedinou obranou proti mykoplasmose je chov za bariérou (chov v uzavřených místnostech izolovaných od svého okolí, s filtry vzduchu, ošetřovatelé vstupují přes hygienickou smyčku. V malochovech a zájmových chovech je nemoc velice rozšířena, a v podstatě téměř všichni naši potkani v sobě tuto bakterii mají. Pokud však má zvíře dobrou imunitu a hlavně je chováno v dobrých hygienických podmínkách, nemoc se buď neprojeví vůbec, nebo se projeví až ve stáří zvířete, nebo ve chvíli, kdy je potkan oslaben jinou nemocí.
Léčba: při projevení příznaků lze jedorázově přeléčit antibiotiky a potlačit tak projev nemoci. Bakterie však léčbou zcela vymítit nelze.

-Jedná se o infekci koronavirem, infekce se ne vždy musí projevit, někdy může zůstat skrytá a projevit se pouze u oslabených jedinců. Virus je vylučován slinami a slzami, ale pouze po dobu sedmi dnů. Může se projevit zduřením krku a červenohnědým výtokem z očí a nosu.

Hlava nakloněná na stranu, někdy špatná mimika části tváře, horší udržování rovnováhy.
Mrtvička - Nelze léčit, potkan se i s tímto problémem může dožít vysokého věku.

Strnulé stání na místě a kývání hlavou ze strany na stranu
-Zcela normální fyziologický projev u nečernookých potkanů, kteří si takto pomáhají kompenzovat horší zrak.

Viditelný nádor kdekoliv na těle
Kýla - v oblasti břicha - při masírování lze "bulku" zamasírovat zpět do dutiny břišní.
Nezhoubný nádor (pomalu rostoucí) - lze operovat, ale u starších zvířat, pokud není příliš velký nebo potkanovi nepřekáží, je někdy lépe (po dohodě s veterinářem) nedělat nic.
Zhoubný nádor (rychle rostoucí) - v některých případech možnost operace ale častá recidiva, mnohdy se nádor vrátí už krátce po operaci, v nejlepších případech potkan po operaci žije i několik měsíců. Pokud se chovatel rozhodne pro operaci, musí to být "okamžitě". Je-li již potkan starý, je někdy lepší eutanasie.

-Absces je ohraničené ložisko hnisu, nejčastěji uložené bezprostředně pod kůží.
-Vzniká nejčastěji po poranění (šarvátky mezi potkany), kdy se do rány dostane infekce, nebo po zanícení chlupového váčku (zejména u bezsrstých variet potkanů).
-Absces velmi rychle roste a často je v jeho středu vidět stroupek.
-Absces je nejlépe nechat "dozrát" - stroupek je jakoby propadlý, popřípadě kůže s chlupy na povrchu abscesu se jakoby změní - je tenká a ztrácí svou funkci. Pokud místo namočíte teplou vodou s desinfekcí, strup se odmočí, lze odstranit a pod ním se otevře ložisko hnisu. Hnis z rány vymáčkněte a ránu vydesinfikujte. (I opravdu veliká rána se celkem snadno hojí)

Kýla či sestoupení varlat u samic.
Kýla - lze li obsah boule vmasírovat zpět do dutiny břišní, operace.
U samic - boule velikosti samčího varlete - boule se objeví a neroste - genetická porucha - hermafroditismus - operativní ostranění varlete. V operační ráně  nebo na druhé straně se někdy může objevit druhé varle.

další možná příčina - mozková mrtvička - odlišit tyto dva problémy lze - podáním antibiotik - u zánětu ucha, kde ještě nedošlo k trvalému poškození dojde ke zlepšení. U mrtvičky se stav nezlepší.

Zvýšený výtok porfyrinu (červenohnědé barvivo) z očí, červenohnědé strupy kolem očí
Zánět oka - strupy kolem očí zůstávají I po té, kdy se potkan umyje (občasné stroupky kolem očí po probuzení jsou normální); přI vysokém výtoku jsou očI porfyrinem zality
Alergie - odstranit možnou příčinu - nejčastěji nevnodná podestýlka

-v případě převozu (stresem) je průjem běžný - zmizí okamžitě sám
-pokud zvířatům bylo předtím podáno mléko nebo mléčné výrobky, může to být příčina - vyškrtnout z jídelníčku, nebo omezit množství
-pokud průjem přetrvává - dieta dokud se negativní stav neeliminuje

Nemoc se nejčastěji projevuje u mláďat ve věku 10-12 dní. Mláďata celkově neprospívají a mají řídký žlutavý průjem. Průjem trvá většinou 2-3 dny, poté se zvířat buď sama uzdraví nebo nemoc pokračuje - výkaly jsou pak sušší a mohou až ucpat anální otvor.
V případě, že se jedná o bakteriální infekci, lze matce i mláďatům podávat antibiotika a to perorálně pomocí injekční stříkačky. Dále pak lze vatovým tamponem namočným v teplé vodě otírat řitní o tvor a masírovat bříška, aby se tak napomohlo vyprazdňování. Pokud mají mláďata kolem řitního otvoru zaschlé stroupky či mají otvor dokonce zalepený, zaschlé zbytky trusu navlhčíme a po jejich uvolnění setřeme. Nakonec řitní otvor otřeme desinfekcí.
Postup opakujeme 2-3x denně po dobu 3-5ti dnů, poté by se měl stav vrátit do normálu.

Megacolon je geneticky podmíněná vada, kdy dojde k nevratnému zúžení střeva. Takto postižená mláďata se často rodí menší než jejich sourozenci, nebývá to však pravidlem. Postižena je vždy jen malá část vrhu. Dokud mládě pouze saje mléko, defekt se neprojeví. Jakmile však začne přijímat pevnou stravu, střevo se stává neprůchodné. Mláděti se začne zvětšovat břišní dutina, s přibývajícím věkem se bříško mláděti zvětuje natolik, že působí jako "nafouknuté". Při pohmatu je možno nahmatat tvrdý válcovitý útvar (zaplněné ucpané střevo). Všechna takto postižená mláďata uhynou buď na rupturu střeva a následnou sepsi organismu nebo na selhání krevního oběhu. Mláďata nelze vyléčit, v případě objevení toho defektu je lépe postižená mláďata utratit.
Megacolon je geneticky podmíněná vada, projevující se u recesivních homozygotů. Častěji se vyskytuje o potkanů s bílými znaky, ale může se vyskytnout i u solidů. Znemaná to tedy, že sejdou-li se dva potkani nesoucí tuto vadu, část jejich potomstva bude postižena. Zbytek mláďat ve vrhu není samo nikterak postiženo, ale přenáší tuto chorobu dál. Je proto naprosto nutné všechna zvířata z vrhů včetně jejich rodičů okamžitě vyřaďit z chovu.

Varle nesestoupilo do šourku, pro potkana to neznamená žádné zdravotní komplikace, ale nesmí se použít do plemenitby. (Neměly by se používat ani jeho sestry - možnost přenosu genetické vady)

Léčba - zatlačení vyhřezlé části zpět do těla a zašití poševního vchodu, případně ATB. Nepomůže-li to a výřezy se vrací, je nutná hysterektomie (vyjmutí dělohy)

Zadržení plodu; příliš velké mládě; první porody starých samic s úzkými porodními cestami; ztráta porodních bolestí díky vyčerpání apod.
Jakmile se objeví krev, měla by samice do 5-6 ti hodin porodit, pokud ne, doporučuji zajít k veterináři.
První pomocí bývá injekční aplikace Oxytocinu (hormon, jenž způsobuje stahy svalových vláken - vyvolá děložní stahy a uspíší tak porod). Pokud oxytocin nezabere - samice má stahy, ale mláďata nejsou z dělohy vypuzena, je třeba provést císařský řez. Doporučuji v takovém případě vždy použít pouze inhalační narkozu, je sice dražší, ale šetrnější. Potkani narkozu velmi špatně snášejí - při nižších dávkách se během operace budí, při vyšší mají problém s probuzením a musíte počítat s tím, že samice je probíhajícím porodem velmi vyčerpaná.

Pomalý růst (většinou všech zvířat ve skupině), problémy s rozmonožováním, časté drobné zdravotní problémy, vyhublost
Endoparazité - tasemnice - Hymenolepis diminuta; roupi - Syphacia obvelata; kokcidie, škrkavky aj. (Ivomec). Před podáním antiparazitika si nechte z rozboru exkremetnů zjistit přítomnost endoparazitů. Endoparazité se častěji vyskytují v chovech s nižší úrovní zoohygieny, či při velké koncentraci zvířat. U drobnochovatelů jsou spíše výjimkou a s rodem zavlečení bývají především zvířata ze zverimexů.

Potkani mají neuvěritelnou regenerační schopnost, a i hrůzostrašně vypadající rána obvykle stačí jen vydesinfikovat a nechat být. Pokud rána krvácí, dejte zvíře na suché čisté místo a počkejte, dokud rána nepřestane krvácet. Během dalších dní pečlivě sledujte, zda se rána nezanítila a nezačíná otékat, pokud ano, raději navštivte veterinárního lékaře.
Velmi opatrní buďte u zranění na nohách - utržené/ukousnuté drápky apod. jsou velmi nebezpečné. Hlídejte potkana tak dlouho, dokud rána nepřestane krvácet a velmi pečlivě sledujte jak se hojí. Pokud je krvácení intenzivní, je nutno jej zastavit - při velkém úniku krve, kdy už zvíře začíná "chladnout", musíte okamžitě vyhledat zvěrolékaře.

Prohmatejte nohu, pokud v ní "nechrastí", není zlomená a bude jen naražená či pohmožděná. Je-li na noze i otevřená rána - desinfekce.
Nespraví-li se do dvou tří dnů zranění samo, zajděte k veterináři. Dá se použít injekční podání přípravku snižující otok.

Potkan po pádu z větví výšky sedí na zemi a nehýbe se, nebo se hýbe velmi pomalu (jakoby zpomaleně).
Vraťte zvíře do klece a dopřejte mu klid. Většinou je druhý den už úplně normální.

Čerpala jsem informace z knih Chov a využití laboratorních zvířat, Laboratorní zvířata-zásady chovu a ošetřování.

Potkan je všežravec. Tento biologický fakt však neznamená, že si z něj můžete udělat malého soukromého "dožírače zbytků". I když je u nás spousta firem, vyrábějících směsi pro hlodavce, ještě jsem nenašla takovou, která by mým potkanům vyhovovala. Většinou platí, že čím barevnější a honosnější je obal, tím je žrádlo dražší a u potkanů neoblíbenější. Pokud chcete, aby zrní v misce vypadalo esteticky, kupte si nějakou hodně drahou směs. Pokud se vám ale povede nacpat do potkana ony "vitamínové granule", kterými výrobce zákazníky většinou láká, klobouk dolů - jste machři. Jakmile uvidíte v zrní "zelené granule" - jedná se o granule pro králíky a morčata, které ani myši ani potkani nežerou. Většinou stačí koupit tu nejobyčejnější směs zrní (pšenice, oves, ječmen, slunečnice) jako základ, a zbytek živin dodat navíc. Jak už jsem uvedla, jsou potkani všežravci, takže by měli občas dostat i živočišnou bílkovinu - psí nebo kočičí granule či konzervy, vařené kuřecí nebo hovězí maso, většina potkanů má ráda bílý jogurt, vitamíny dodáme čerstvou zeleninou a ovocem a dobrý je také suchý tvrdý chleba (sušenky a piškoty jen za odměnu).

Ideální by bylo vytvořit krmivový základ granulemi pro myši a potkany, ale ty na našem trhu prakticky nemáte šanci sehnat a proto tu pro Vás mám jeden tip, jak svému miláčkovi udělat pestrý a přitom zdravý jídelníček.

- pšeničné, ječné, ovesné a žitné vločky
- kukuřice nebo kukuřičné lupínky
- slunečnice (je to zdroj tuku, takže to nepřehánět!)
- neloupaná rýže

- potkani ji mají rádi jak čerstvou, tak sušenou

- bílý jogurt, mléko, tvaroh, syrové nebo vařené libové kuřecí nebo rybí maso, kočičí granule, vejce

- ořechy pro obrušování potkaních hlodáků
- tvrdý suchý chleba, nevyloupané ořechy

- rýže, brambory, nudle, luštěniny (nepřesolené)

- smažené věci (hranolky, brambůrky, řízky...)
- sušenky, oplatky, bonbóny, čokoládu...
- tučné maso, máslo...
- kávu, alkohol...
- citrusové plody
- velmi kořeněná jídla (slané, ostré...)

Nezapomeňte na čerstvou vodu!

Domeček nebo budku potkan s nadšením uvítá. Rozhodnete-li se svému ocasatci domek poskytnout, myslete na to, že asi budete chtít občas potkana z domku vytáhnout. Z budek, které mají pevné všechny strany potkana nevytřepete ani náhodou. Navíc se velmi špatně čistí. Lepší jsou budky bez dna, se kterými je snadná manipulace. Není nutné, aby byl příbytek nutně ze dřeva. Můžete použít různé krabičky, rozbité hliněné květináče,zavěšené staré látky, papírové trubky od koberců... Fantazii se meze nekladou.

Pokud chováte potkana v akváriu, je tato diskuse bezpředmětná. Asi by se vám nepovedlo připevnit napáječku ke sklu dostatečně pevně. Navíc není napáječka uvnitř akvária chráněna proti potkaním zubům. Pokud máte klec, můžete si vybrat. Osobně preferuji napáječky, protože potkani mají tendenci misky převracet, padá jim do vody podestýlka a bůhví co ještě. Pokud budete napáječku kupovat, kupte láhev s kovovou trubičkou (skleněné nejsou tak kvalitní a plastové nemají proti potkaním zubům nejmenší šanci). Nádobky s plastovými vršky a kovovými trubičkami mají navíc tu výhodu, že mají stejný závit jako PET láhve od různých nápojů. To je výhodné zejména pro to, že pokud s potkanem cestujete, můžete napáječku zavřít jiným vrškem, nebo můžete uzávěr s trubičkou našroubovat na jakoukoliv láhev.

Napáječky mají ještě jedno obrovské plus. Voda v napáječce nemá takovou možnost být kontaminována různými mikroorganismy, vydrží proto delší dobu v kvalitním stavu.

 Jistě víte, že potkaní jídelníček by mělo (alespoň z části) tvořit zrní. Ale buďme upřímní: kolik z nás, chovatelů potkanů, může popravdě říci, že náš potkan zrní skutečně žere. Potkani jsou totiž mlsouni a pokud dostanou i něco jiného - lepšího, pak je prakticky nemožné je donutit, aby se do zrní s chutí zakousli. Samozřejmě, když je hlad, tak se sní všechno, ale aby potkánek, odchovaný na jogurtových dropsech, skutečně zbaštil nějaké to zrnko pšenice, to už musí být jó zoufalý. Ale já tu pro vás mám radu, jak potkanům zrní zchutnit: nechejte ho naklíčit. Možná to zní až příliš jednoduše, ale opravdu to funguje.

Obilky potřebují ke klíčení tři základní věci - dostatek vody, dostatek tepla a dostatek vzduchu. Teplo a vzduch jsou přítomny pořád, ale o vodu se musíme pravidelně starat a nevím jak vy, já na to občas zapomenu a ony uschnou, pak je zase pro změnu přeliju, abych se o ně nemusela starat, a to, jak určitě uznáte, moc ideální není.

Pro klíčení je ideální pšenice. Doba klíčení je asi dva dny. Dále se dá použít ječmen, ale už to není ono. Ječmen klíčí o něco rychleji než pšenice. Oves nežerou potkani ani naklíčený.

Shrnuto - jakou obilninu a v jaké formě lze skrmovat:

    * Pšenice - naklíčená, pšeničné vločky
    * Ječmen - naklíčený, ječné vločky
    * Oves - ovesné vločky
    * Žito - žitné vločky
    * Proso - loupané a vařené - jáhly
    * Pohanka - vařená (nutno několikrát během vaření vyměnit vodu)
    * Kukuřice - klasická, vařená nebo jako cornflaky - (s mírou!)
    * Rýže - vařená, pufrovaná (burizony)

Chování potkanů v laboratorních či domácích podmínkách nese prvky chování jejich divokých předků. Mezi tyto prvky patří zejména potřeba žít ve skupině a vytváření hierarchické struktury, ve které čas od času proběhnou boje o vůdcovské postavení. Alfa potkanem se stává nejsilnější a obvykle nejstarší samec, nejníže jsou postaveni mladí samci. Pokud je skupina tvořena pouze samicemi, neprobíhají boje tak intenzivně, nicméně i zde se vytvoří jakási hierarchie. Žebříček společenského postavení laboratorních potkanů sice není díky dobrým životním podmínkám tak výrazný, přesto bývá patrný.

Divocí potkani, jejichž původní domovinou jsou břehy řek ve východní části asijského kontinentu, žijí ve větších rodinných společenstvech. Tato společenstva, zahrnující mnohdy až stovky jedinců, obývají určité teritorium nepřesahující obvykle 300 m v průměru. Jedinců v této rodině býva tolik, že by se jen těžko mohli všichni navzájem znát. Poznávají se proto podle pachu, který je pro každé potkaní společenstvo typický. Pokud se v teritoriu daného společenstva objeví jiný potkan, který nemá charakteristický "rodinný pach", je považován za vetřelce a je okamžitě napaden.

Potkani se řadí mezi synantropní živočichy. Nejčastěji obývají vlhká přízemní místa jako jsou kanalizace, sklepy či břehy potoků protékajících v blízkosti lidských obydlí. Narozdíl od krysy nikdy trvale neobývají vyšší patra budov.

Potkani, kteří se rozhodli žít daleko od lidských obydlí, najdeme nejčastěji na březích řek a potoků, kde si vytvářejí systém nor. Vchod (východ) do potkaní nory mívá oválný nebo kruhový tvar o průměru asi 9 cm. Chodba směřuje šikmo do podzemí do hloubky asi 35 cm. Samotná chodba je pak v různých úsecích různě široká a ústí do hnízdní dutiny. Tato má průměr kolem 20 cm a bývá vystlána různým organickým materiálem z okolí (seno, listí, sláma, peří, aj.). Hnízdní dutina bývá obklopena několika menšími dutinami, sloužícími jako zásobárna potravy. Nora potkanů má obvykle několik východů.
Hnízdní dutinu obývají samice, které kojí svá mláďata. Kromě hnízdní dutiny a zásobárny bývá v noře i několik dalších dutin, které obývá zbytek potkaního klanu.

Uspořádání vztahů v rodině není úplně volné, je zde vytvořena jakási sociální hierarchie, v jejímž čele stojí nejsilnější samci. Postavení v tomto společenském žebříčku si musejí potkani vybojovat, v tomto boji však nedochází k vážnějším zraněním. Aby mohla celá potkaní rodina fungovat, musí mít jedinci jasně určeno, jakou funkci budou vykonávat. Dominantní jedinci, stojící na vrcholu hierarchického žebříčku mají za úkol hlavně ochranu svého společenstva. Samice stráví většinu času péčí o potomstvo, mladší jedinci pak "hlídají" a v případě nebezpečí varují společenstvo před případnou hrozbou.  Narozdíl například od kočkovitých šelem není sociální hierarchie nikterak přísná - dominantní samci nemají ani přednostní právo na samice ani na žrádlo. Pokud potkani uloví nějakou kořist, nažerou se nejen nejsilnější lovci, ale i ti, kteří jsou dostatečně "dotěrní". Často i vysoce hierarchicky postavený potkan si nechá potravu prakticky vytáhnout z čumáku i od mladého a ještě malého samce.

Boje uvnitř skupiny prakticky neprobíhají, a pokud ano, nebývají míněny vážně. Většinou se jedná jen o "odstrkování" příliš dotěrného člena skupiny, nejčastěji zadními končetinami. Pokud k boji dojde, jen málokdy potkani použijí zuby - většinou se snaží spíše jeden druhého odstrčit či položit na záda.

Co se potravního chování týče, jsou potkani všežravci, ale mají-li k tomu příležitost, dávají přednost živočišné stravě. Známá je také jejich opatrnost, co se nových zdrojů potravy týče. Z každého nově objeveného zdroje potravy se nejprve nažere některý z nejníže postavených členů skupiny (většinou mladý samec), ostatní jej pak po nějakou dobu sledují a pokud se u dotyčného jedince dostaví příznaky nevolnosti, žádný ze skupiny se potravy ani nedotkne.

Předávání zpráv mezi potkany ve společenstvu je velice rychlé a označuje se jako "přenos naladění". Tato komunikace je založena na určitých významových pohybech. Takto se určitá "zpráva" velmi rychle rozšíří na celou skupinu a mnohdy toto "naladění" přetrvává delší dobu. Například - pokud se v teritoriu objeví cizí potkan, bývají příslušníci klanu celý den nedůveřiví i k ostatním jedincům ze skupiny.
Velmi důležitým procesem předávání informací je také "tradice". To, co se potkani naučí, dokáží předávat dál i dalším generacím. Například strach z koček. I potkani, kteří s kočkami po několik generací nepřišli do styku při setkání s ní reagují panickým útěkem.

Potkani jsou zvířata společenská. Jejich společenské uspořádání se označuje jako "uzavřená neanonymní societa".
Co to ale znamená: Societa je pojmenování pro skupinu jedinců, kteří mezi sebou vytvářejí určité sociální vztahy. To, že je tato societa uzavřená znamená, že do ní nemohou volně přicházet cizí jedinci a stávat se její součástí. A neanonymní značí, že se jedinci v této societě navzájem znají. Velikost takové society je rozličná, někdy může dosáhnout až několika stovek jedinců.

Členem society se potkan stane tím, že se v ní narodí. Příchod nového (cizího) jedince je velmi problematický. Pokud se budeme bavit o potkanech ve volné přírodě, pak nový jedinec nemá šanci do existující society proniknout. Všichni jedinci mají charakteristický "rodinný" pach, kterým se navzájem poznávají. Pomocí pachových látek si také značí své teritorium, aby případní nezvaní hosté věděli, že toto území je již zabrané. Cizí potkani se pak teritoriu cizí society vyhýbají. Pokud však z nějakého důvodu cizí jedinec přeci jen vstoupí do teritoria jiné society, je okamžitě vyhnán. Pokud by nezareagoval na hrozby domácích jedinců a neutekl by, byl by okamžitě napaden, v horším případě i zabit.

U domestikovaných potkanů byl tento teritoriální pud do značné míry potlačen a proto se nový jedinec ve většině případů do society začlenit dá. Ne vždy je to však možné a záleží zejména na povaze dominantního potkana. Pokud nového jedince příjme on, přijmou ho i ostatní.

Chceme-li začlenit do skupiny nového jedince, musíme dodržet určitá pravidla:

    * Při prvním seznámení nikdy nedáváme nového jedince do klece (či-li teritoria) staršího potkana (či potkanů), ale vždy je dáváme dohromady na        neutrálním místě, které ani jeden z nich nemůže považovat za své území. Nebo můžeme dát silnějšího potkana na území potkana slabšího.

    * Pokud víme, že je potkan, ke kterému chceme nového jedince přičlenit agresivní, nikdy k němu nedáváme mládě nebo slabého potkana, který se nedokáže bránit, nebo takového, který neví, jak se má ve společenstvu chovat.

    * Pokud máme mládě, které budeme chtít v budoucnu přiřadit do skupiny, můžeme jej dát na určitý čas dohromady s velmi mírnými a neagresivními jedinci (pokud se takoví ve skupině nacházejí), aby se mládě naučilo sociálním zvyklostem a soužití s jinými potkany.

Při přidání nového jedince do skupiny se minimálně dominantní potkan postaví k jeho příchodu odmítavě a nový jedinec bývá napadnut. Dominantní potkan srazí nového na lopatky a chvíli nad ním stojí, přední nohy má opřené o soupeřův hrudník nebo břicho a přidržuje ho v podřízené pozici na lopatkách. Nový jedinec se většinou nebrání a ukazuje tak dominantnímu jedinci svou podřízenost. Často se stává, že nový jedinec vytrvale chodí za vůdčím potkanem a při sebemenším náznaku útoku se nastavuje tak, že ukazuje břicho, případně si dokonce lehne na záda. Tímto chováním ukazuje potkanovi číslo jedna, že respektuje jeho nadřazenost. Tyto "potyčky" většinou trvají několik dní a jejich intenzita má klesající tendenci. Po několika dnech je již potkan do society začleněn a pokud se nesnaží zpochybnit hierarchické postavení některého z výše postavených potkanů, žádné vážnější potyčky se už nekonají.
Nově začleněný jedinec se vždy ocitá až na dně sociálního uspořádání a teprve postupem času se případně může dostat výše.

U potkanů je teritoriální chování poměrně silně vyvinuto. Potkani si své území značí pachovými značkami, konkrétně močí a brání si jej proti případným vetřelcům. Teritorium divokých potkanů musí být minimálně tak velké, aby uživilo všechny členy society, většinou však nepřesahuje 300 m v průměru. Pokud se vyskytnou nepříznivé podmínky prostředí, zejména, je-li nedostatek potravy, nebo pokud se potkaní společenstvo natolik rozroste, že už jej jeho teritorium nemůže uživit, přestávají se potkani množit, neboť za těchto okolností by bylo nevýhodné, aby se jejich počet nadále zvyšoval.

Domestikovaní potkani nejsou vystaveni problémům souvisejícím se shánění potravy a proto nemají tak velké nároky na své teritorium. I oni si však své území označují. Intenzita s jakou potkani "značkují" je do značné míry individuální záležitostí. Značkování teritoria se nejčastěji projeví jako drobné kapičky moči, kterou za sebou potkan trousí za chůze. Někteří domestikovaní potkani označkují téměř každé místo, na které se dostanou, jiní neznačkují téměř vůbec. Ucítí-li potkan v blízkosti jiného příslušníka svého druhu, který do society nepatří, je jeho snaha informovat nového potkana o "vlastnictví" daného území vyšší.

Potkani patří mezi tzv. "kontaktní druhy", tzn., že vyhledávají tělesný kontakt s jedinci svého druhu. Při spánku se potkani seskupují "na jednu hromadu", přičemž je jedno, jak vysoce postavení jsou jedinci, kteří onu "hromadu" tvoří.

Máte-li doma více potkanů, jistě víte, že se velmi rádi shlukují, a leží-li každý jedinec zvlášť, nikdy nespí hlubokým spánkem, ale pouze podřimují a na každý sebemenší podnět okamžitě reagují. Pokud však spí pohromadě, většinou doopravdy spí a to hlubokým spánkem. Často se stává, že pokud máte malý úkryt a hodně potkanů, po zvednutí tohoto úkrytu se potkani doslova "rozsypou".

Za agresivní chování se považuje útok na jiného jedince z vlastní či cizí society bez toho, že by tento útok byl nutný k obraně teritoria, skupiny slabších jedinců nebo sebe sama a rovněž se za agresivní chování nepovažuje útok při lovu kořisti. U domestikovaných potkanů se s vyloženě agresivními jedinci téměř nesetkáme, neboť je to vlastnost, která je do značné míry dědičná a lze ji tedy selekcí snadno eliminovat. Pokud se v chovu objeví agresivnější jedinec, neměl by se v žádném případě nechat na chov, neboť bude tyto své negativní geny přenášet na potomstvo. Jelikož je agresivní chování ovlivněno mimo jiné i hormonem testosteronem, lze toto chování u samců omezit kastrací.
Agresivní chování se u potkanů projeví například u jedinců, kteří napadnou svého soka i přesto, že se chová vůči agresorovi podřízeně.
K zabránění zbytečným soubojům a tak ke zmírnění agresivity slouží například projevy "hrozby". Potkan, který hrozí, se naježí, čímž se opticky zvětší, uši jsou většinou postavené dozadu, někdy potkan zvedá přední končetiny a mírně se napřimuje, aby tak působil ještě větší. Hrozit může potkan i tehdy, když má ze svého soka strach.
Pokud dojde k potyčce, snaží se soupeři svalit svého soka na lopatky, tedy do podřízené pozice. Pokud se mu to povede, položí si přední končetiny na hruď či břicho ležícího potkana, někdy se ležící potkan snaží odkopávat svého soupeře zadníma nohama. V této pozici zůstávají potkani několik vteřin. Poražený jedinec někdy leží ve stejné pozici ještě pár vteřin poté, co jej vítěz "pustí". V takto vedené šarvátce nedochází k žádným zraněním a nejedná se vlastně o chování agresivní, ale o chování "agonistické", které slouží právě k tomu, aby se předešlo nutnosti použít agresivitu. Pokud se však jedná o závažnější konflikt, či je-li jeden z potkanů silně agresivním jedincem, může agresivní potkan napadnout soupeře zuby. V takovémto případě se mohou vyskytnout nepříjemná zranění - nejčastěji na neosrstěných částech těla - na uších, ocase, případně distálních (dolních) částech končetin. Pokud se ve skupině vyskytne jedinec, který takto zápasí s ostatními jedinci, je nutné jej od skupiny separovat. Při zacházení s takovýmto jedincem je nutné být obezřetný, neboť nemá-li se agresor na kom vybít, může se jeho agresivita vystupňovat.

Komfortní chování zahrnuje především péči o srst. Touto činností stráví doma chovaní potkani poměrně velké procento veškeré jejich aktivity. O srst pečují po každém probuzení, po nakrmení se, po hře a prakticky po každé jiné činnosti. Na místa, na která dosáhnou se potkani čistí olizováním a probíráním chlupů zuby. Místa, na která jazykem nedosáhnou čistí nasliněnými předními tlapkami. Potřebuje-li si potkan vyčistit uši zevnitř, použije k tomu zadní nohy, kterými se v uchu "drbe", načež končetinu důkladně olíže a znovu strčí do ucha. Při čištění boků a oblasti kořene ocasu si potkan někdy pomáhá tak, že se předními tlapkami přidržuje chlupů. Při důkladném mytí začíná potkan od hlavy a pokračuje směrem k ocasu - jako poslední jsou na řadě zadní nohy a ocas, které si potkan čistí tak, že je uchopí do předních končetin a jazykem je olíže, stejný postup uplatňuje i u ocasu. Při čištění vústění pohlavních a močových cest si potkan stoupne na zadní nohy, opře se o kořen ocasu a hlavu skloní tak, až se ušima dotýká země. Čištění pak potkan zakončí olízáním předních končetin.

S péčí o srst si potkani také pomáhají navzájem. Je to důležité nejen kvůli vlastní srsti, ale tato činnost také upevňuje sociální vztahy uvnitř skupiny. Pokud některý z jedinců chce, aby mu jiný probral srst, strčí mu hlavu pod čumák a tak čeká, dokud jeho druh s probíráním srsti neskončí. Někdy příchozí jedinec nejprve pročistí zuby srst svému druhovi a teprve potom mu podstrčí hlavu pod čumák a "požádá" jej tak o pročištění vlastní srsti. Občas si navzájem pečují o srst také potkani, kteří spí "na jedné hromadě", případně toto používají jedinci, kteří se snaží "vetřít se" do přízně jiného jedince (například při přidání nového jedince do skupiny). To, že vzájemná péče má i sociální podtext, potvrzuje i mé pozorování bezsrstých potkanů, kteří nejenže pečují o srst svých osrstěných druhů, ale i jejich druhové se náznakově snaží probírat jim imaginární srst a to tak, že jim položí přední packy na oblast krku či zad a zuby kmitají těsně nad kůží, případně po kůži (při této činnosti však nikdy nedojde ke zranění bezsrstého jedince). Také tito neosrstění potkani mohou podstrkovat hlavu pod čumák svého druha a dožadovat se tak čištění.